Závěrečná esej na předmět IM010: Média a jejich praxe
Poslední dobou se v mainstreamových médiích množí senzační zprávy o jakési kybernetické válce, která má v tuto chvíli propukat na internetu. 23. ledna odvysílala TV Nova reportáž o útoku hackerů ze skupiny Anonymous na některé internetové servery včetně webu České protipirátské unie, údajně míněném jako pomsta za zatčení majitelů serveru Megaupload americkou FBI. 24. 1. prakticky stejnou reportáž uvedla ČT1 a souběžně s tím Novinky.cz začaly bít na poplach kvůli údajnému „masovému útoku hackerů na facebook a jiné služby“. Všechny tyto zprávy, ostatně jako téměř všechny zprávy neinternetových médií o internetu, jsou zcela zavádějící. Hlavní problém, který centralizovaná média u nás a ve světe s tímto tématem mají, je totiž naprosté nepochopení toho, co nebo kdo jsou Anonymous a co je jejich cílem. Vycházejí jen z náhodně sesbíraných výkřiků, které kolují na internetu, doplněných univerzální laickou představou, že hackeři jsou nějaké organizované kriminální skupiny. K tomu, abychom pochopili, kdo jsou Anonymous a proč je většina debat o jejich cílech a ideálech zcestná, musíme toto „hnutí“ sledovat zevnitř, a to od jeho počátku.
Pokusím se zde zhruba popsat vývoj, který proběhl okolo termínu „Anonymous“ v posledních letech a najít důvody proč je tolik dezinterpretován. Bohužel, toto téma je nesmírně obtížné ke zmapování. Většina důležitých událostí se odehrávala v dočasných diskuzních vláknech a neexistují důvěryhodné, objektivní zdroje, které by situaci mapovali. Jediné co mohu nabídnout, je subjektivní pohled na problematiku vycházející z mé osobní zkušenosti; zároveň jsem přesvědčen, že neexistuje žádný povolanější názor na to, co se dělo, protože v prostředí Anonymous neexistuje koncept autorit. Nikdo nemá na Anonymous monopol ani copyright a každý si může udělat vlastní názor na to co se děje – zde budu prezentovat jen svůj vlastní.
Počátky fenoménu Anonymous lze celkem bezpečně umístit na server 4chan.org. Tam je totiž zjevný původ onoho termínu – pokud v diskuzním fóru 4chan nevyplníte u svého příspěvku jméno, zobrazí se autor „anonymous“ (česky anonymní). Komunita vznikající okolo jedné konkrétní sekce zavedla nevyplňování pole autor jako trend a Anonymous se uchytilo jako jejich vzájemné označení (později především ve zkrácenině „anon“). Další běžné oslovení bylo b-tard, odvozené ze slov retard a písmene B. /b/ totiž byla na 4chan.org označena sekce „random“, ve které nebylo dané téma diskuzí. Z náhodných příspěvků a postování nesmyslných obrázků (4chan je tzv. imageboard a původně byl určen především ke sdílení obrázků) se záhy vyvinul svérázný humor a určitá subkultura, mající vlastní pravidla. Mezi nejdůležitější patřila pravidla 1 a 2, převzatá z filmu Fight Club; obě zakazovala to samé, a to mluvit o /b/ mimo komunitu. Od začátku tu tedy byla patrná jistá exkluzivita, snaha vymezit se proti většinové společnosti. Původní Anonymous se ovšem rozhodně za lepší než ostatní nepovažovali, naopak – za typického b-tarda se považoval obtloustlý uhrovatý panic, který sedí u svého počítače a masturbuje. Členové komunity se sami označovali jako „smrdutý podbřišek internetu“ a vyžívali se v nejdrsnějším možném humoru. Možná, že původní myšlenka, která Anonymous spojovala, bylo odvržení společenského pokrytectví a přiznání vlastních lidských pudů a potřeb. Druhým velkým tématem byla snaha šokovat, pobouřit a rozhněvat ostatní uživatele internetu, možná proto, aby se probudili z letargie. Na /b/ se tedy běžně zesměšňují živelné katastrofy, velká neštěstí a úmrtí celebrit, na denním pořádku jsou vtipy o pedofilech, rasistické urážky (především) afroameričanů a v jednom případě i fotodokumentace soulože s lidskými ostatky. Původní Anonymous prostě světu (a sami sobě navzájem) naplno říkali: „tohle je nová doba, tohle je internet, my si tu můžeme dělat cokoliv chceme a vaše tabu nás
vůbec nezajímají“.
K pochopení jak fungovala a funguje komunita kolem 4chan.org (a dnes i mnoha jiných serverů) je také třeba znát fenomén internetových memes. Jde vlastně o termín odvozený z memetické teorie, která pojednává o myšlenkových jednotkách šířených ve společnosti podobně jako geny v přírodě1. Memes v užším smyslu slova jsou určité internetové trendy, obrázky a vtipy které inspirují uživatele k jejich šíření, remixování a rozvíjení. Nejznámějším meme, které pravděpodobně vzniklo právě na 4chanu jsou lolcats, tedy zábavné obrázky koček ke kterým je doplněn text (většinou charakteristický specifickou gramatikou, respektive její absencí) obr 1. Toto meme je díky všeobecné popularitě kočičích obrázků nerozšířenější vůbec a pokud opravdu pochází z 4chan.org, je to dosud největší odkaz „nebezpečné hackerské skupiny Anonymous“ světu.
Memes ovšem Anomymous stvořili nespočetně, často to jsou mnohovrstevné, kombinované odkazy na předchozí trendy a kdo nesleduje dění v komunitě dlouhodobě a nesdílí její specifický humor, moc se jim nezasměje. Kromě memes se návštěvnící /b/ baví ještě takzvaným trollingem, tj. různými recesistickými akcemi které mají za cíl vyprovokovat a zesměšnit ostatní uživatele internetu. Jednou z nejstarších takových akcí byl nájezd na online sociální hru Habbo hotel, kdy uživatelé 4chan zaplavili virtuální prostředí hry černoškými avatary v sakách s afrem na hlavě a zablokovali ostatním hráčům přístup k virtuálnímu bazénu s vysvětlením, že ve vodě je AIDS. Mnohem známější je pozdější fenomén rickroll, kdy Anonymous ve velkém šířili po internetu falešné odkazy na různé zajímavosti, které všechny ve skutečnosti vedli k videoklipu hvězdy osmdesátých let Ricka Astleyho k písni „Never Gonna Give You Up“2. Toto tento případ trollingu získal i pozornost minstreamových médií a je i spojován s následným pokusem Ricka Astleyho o comeback.
Z těchto příkladů je znát celková ideologie která stála za zrodem Anonymous – sami jí formují do jediné věty: „We do it for the lulz“ (Děláme to pro zasmání). Zároveň ovšem v organizováných nájezdech na jiné weby za účelem trollování můžeme vidět zárodek hacktivismu3, který se Anonymous přisuzuje dnes. Jedním ze prvních velkých případů angažovanosti 4chanu byl Project Chanology z roku 2008. V odpověď na údajné pokusy americké Scientologické církve o cenzuru internetu bylo zveřejněno video nazvané „A message to Scientology“, které hrozilo církvi „vyloučením z internetu“ a dokonce i úplným zničením. V tomto videu byl možná poprvé formován charakteristický styl prohlášený Anonymous, skládající se především z počítačem generovaného hlasu a dramatické hudby. Následné akce byly také charakteristické – DDoS4 útoky na stránky církve a následně i veřejné demonstrace aktivistů v maskách z filmu V jako Vendetaobr 2. 
Project Chanology byl ovšem charakteristický ještě jednou skutečností – velkým rozkolem který způsobil v neformálním společenství, kterým „hnutí“ Anonymous do té doby bylo. Původní b-tards přeci všechno dělali pro zábavu a přestože jim hackerské útoky nebyly cizí, hacktivismus se neslučoval s jejich nihilistickou ideologií. Staří Anonymous přece sami sebe prezentovali jako obtloustlé, zkažené nerdy, které nic nerozhodí, a jít demonstrovat do ulic je naprosto proti jejich nátuře. Zároveň se vyžívali v anonymitě a určitém elitářství, což veřejná, silně medializovaná kampaň proti velké americké církvi vylučuje. Ti kteří se považovali za „původní“ Anonymous proto Project Chanology odmítli a označili za fail – selhání.
A zde se konečně dostáváme k jádru problému. Anonymous, coby okruh uživatelů jednoho veřejného diskusního serveru, nikdy neměl žádné oficiální autority. Neexistuje nikdo, kdo by mohl určit kdo je a není Anonymous, kdo by určil směr kterým se mají jejich aktivity ubírat. Můžeme sice mluvit o „starých“ Anonymous, kteří se bavili trollováním a černým humorem a „nových“ Anonymous, kteří hacktivismem bojují za svobodu internetu (víceméně), ale není nikdo kdo by určil která skupina je legitimní. Navíc se samozřejmě jejich členové překrývají a mnoho z nich ani žádné dělení nevnímá. Myšlenky hnutí zároveň přerostly na jiné servery, jako je Reddit nebo 9gag, a okruh jeho sympatizantů už je natolik obrovský, že je težké vůbec najít nějaké jednotící prvky. Oblíbený slogan hacktivistů z Anonymous, „We Are Legion“ je víc než pravdivý – skutečně jde o legii stoupenců ochotných za Anonymous bojovat, je to však legie bez jakéhokoliv velení. Anonymous je prostě každý, kdo se jím cítí být, a pokud se rozhodne za hnutí mluvit, nikdo mu v tom nezabrání.
Velká média a různé úřady ovšem zdá se tuto skutečnost plně nechápou. Považují všechna prohlášení, podepsaná Anonymous, za legitimní a pokouší se z nich vyvodit jaké má tato hackerská skupina cíle. Neuvědomují si, že žádná skupina neexistuje, a že ani ti, co se za Anonymous sami považují, se nikdy neshodnou na jednotném postupu. Dokud ovšem omyl zůstává na úrovni novinových článků, nic hrozného se neděje – koneckonců na naprostou ignoranci novinářů v různých oblastech internetové problematiky jsme už docela zvyklí. Skutečný problém nastane, až se příslušné úřady rozhodnou z aktivit Anonymous vyvodit důsledky. Pak snadno můžete skončit před soudem na základě toho, že máte rádi veselé obrázky koček a posíláte přátelům videa Ricka Astleyho.
1viz BLACKMOREOVÁ, Susan; DAWKINS, Richard. Teorie memů. Praha : Portál, 2001. 236 s. ISBN 80-7178-394-3.
2http://www.youtube.com/watch?v=oHg5SJYRHA0
3Složení slov hacking a activism, tedy aktivismus pomocí kybernetické kriminality
4Distributed denial of service: nejjednoduší forma hackování, kdy se mnoho uživatelů připojuje zároveň na jeden server, aby ho přetížili a znemožnili jeho činnost.
