Počátek a eXistenZ. Hollywoodský blockbuster s masovou reklamní kampaní a nenápadný kanadský koprodukční film s minimálním rozpočtem. Jeden je pokračováním spanilé jízdy režiséra Christophera Nolana napříč publikem i kritikou, druhý řadovým filmem velmi svérázného umělce Davida Cronenberga. Zatímco příběh Počátku se točí okolo manipulace se sny, eXistenZ je reflexí nad videohrami a virtuální realitou. Mají tyto filmy vůbec něco společného? Má smysl je srovnávat?
Ve skutečnosti právě diametrální odlišnost obou děl z nich činí tak zajímavý objekt komparace. Oba totiž mají velmi podobné hlavní téma, pochybnost o reálnosti reality, a zároveň zobrazují velmi odlišný filmařský přístup. Z části možná kvůli jinému cílovému divákovi a celkovému zařazení filmu, z části však také možná kvůli vývoji společenské diskuze na toto téma během jedenácti let, které filmy dělí.
Podívejme se nejprve na to, jak si tvůrci poradili se zpracováním virtuálních světů. Cronenbergova eXistenZ se téměř celá (možná úplně) odehrává ve virtuální realitě, vytvořené přístrojem. Z náznaků v dialozích postav se však zdá, že hra, kterou hrají, není zcela předpřipravena programátorem, ale nějakým způsobem zkomponována z podvědomí účastníků. Naproti tomu v Počátku je značná část děje umístěna přímo do snů spících lidí – nicméně ty zde tvoří architekt coby obdoba programátora a obecně jsou mnohem komplexnější a předvídatelnější než virtuální realita eXistenZ. Paradoxně tím Cronenbergův film působí mnohem surreálněji a víc „snově“ než Nolanův, který se ve snech odehrává. Napomáhá tomu také pomalé tempo záběrů, plíživá, zneklidňující hudba Howarda Shorea a zdánlivě nelogické chování postav. Naproti tomu Počátek je dynamický akční film plný rychlých střihů a dramatických scén, s relativně prostou a logickou příběhovou linií.
Také prostředí, ve kterém se děj odehrává, tento dojem podporuje. Fikční svět eXistenZ má zcela nejasné hranice, působí poněkud prázdně a neurčitě. Opuštěné lyžařské středisko ukrývající laboratoř, špinavý masokombinát produkující biotechnologie, čínská restaurace uprostřed lesa a prezentace videoher v prázdném kostele, to všechno jsou místa jako z podivných snů. Počátek, se svou „Bondovskou“ stylizací sice vytváří iluzi skutečného světa, jednotlivé snové lokace ale silně připomínají počítačovou hru. Možnou příčinou této skutečnosti můžeme hledat ve vývoji vztahu k novým médiím – zatímco Cronenbergova představa počítačové hry ve virtuální realitě je neurčitě zmatená a čerpá inspiraci ze zkušenosti se sny, pro mladšího Nolana jsou už konvence soudobých videoher přirozené a naopak je používá pro zobrazení snů.
Co se týče postav, v ani jednom z filmů nenajdeme přílišnou hloubku charakterů. Zatímco eXistenZ k tomu v podstatě ani nemá možnost – všechny postavy filmu se ukáží jako pouhé avatary z počítačové hry, jenž na sebe dokonce během hry vezmou ještě jednu roli - v Počátku je to nejspíše způsobeno nedostatkem prostoru k prokreslení postav. Tvůrci filmu potřebovali velkou část stopáže k vysvětlení zápletky a jejímu rozvinutí a na detailnější vhledy do psychologie postav (s výjimkou té hlavní) nezbyl čas. Co se týče antagonistů, lze hovořit o dalším styčném bodu obou snímků – v ani jednom žádní nejsou. Jak ve své recenzi Počátku[1] poznamenal Kamil Fila: „příběh nám sugeruje, že protivníci jsou jen uvnitř vaší mysli a jste to vlastně vy sami“. ExistenZ sice určité padouchy obsahuje, ale protože jde „jen“ o hru, nejsou vlastně padouchy v pravém slova smyslu.
Jak už je ve filmech Davida Cronenberga zvykem, technologie hraje v eXistenZ důležitou roli. Je to jeden z aspektů, ve kterém se od Počátku radikálně odlišuje. Cronenbergova tvorba je prostoupena bizarními vizemi biotechnologií – konzole, které hráči v eXistenZ používají ke hře, jsou vlastně živý organizmus, vyrobený z geneticky upravených obojživelníků. Jak funguje přístroj, kterým postavy z Počátku pronikají do lidských snů není zřejmé – technologie je v tomto filmu upozaděná a jakoby samozřejmá. Možná to odráží soudobý „uživatelský“ přístup, kdy pokročilé technologie považujeme za přirozenou součást našeho života a nemáme potřebu se s nimi vyrovnávat. V době vzniku eXistenZ ještě trvala vlna zájmu o virtuální realitu jako fascinující neprobádanou oblast, dnes nám jí filmy jako Počátek předkládají jako hotovou věc. Jakkoliv je ale v Počátku opomíjen praktický způsob, kterým je snová realita vytvářena, s jejím fungováním se to má právě naopak. Značná část stopáže filmu je věnována vysvětlování, jaké principy ve snech fungují a jakou roli v něm hrají sami spáči. Naproti tomu pravidla hry, která se hraje v eXistenZ nejsou divákům známa a některá nejspíš neznají ani sami hráči. Je to jeden z prvků filmu, které přispívají jeho celkové zmatenosti.
Bezprostředně po uvedení filmu Počátek do kin, se podle očekávání rozvířila debata o možných interpretacích filmu. Objevilo se až překvapivé množství spekulací na téma „jak to je doopravdy“, tedy která úroveň reality je skutečná a která sen. Přitom, na rozdíl právě od eXistenZ, je v Počátku zřejmá snaha udržet divákův přehled o situaci. Jednotlivé úrovně snu jsou výrazně odlišeny prostředím, ve kterém se odehrávají – jedoucí auto, tichý hotel a ledová pustina. I celá struktura filmu víceméně ukazuje k jednoznačné interpretaci, kromě očekávaného posledního záběru, který má položit ústřední otázku: Je tato realita skutečná? Závěrečná pointa je téměř shodná jako u Cronenberga – v posledních vteřinách eXistenZ je tato otázka dokonce (jinými slovy) položena jednou z postav. Ovšem zde je také mnohem relevantnější – na rozdíl od Počátku se na ní nenabízí odpověď. Jak v online rozhovoru[2] brilantně argumentuje představitel chemika Yusufa, prohlásit na konci děj celého filmu za sen by byl jakýsi výsměch divákovi, který do narativu investoval svůj emoční kapitál. Podle něj by to z diváků učinilo oběť, což je něco, co by si Christopher Nolan nedovolil. A zde je ten zásadní rozdíl autorského přístupu: David Cronenberg s něčím takovým zjevně problém nemá.
Smířlivějším přístupem k oběma filmům by ovšem mohlo být položení si otázky, zda opravdu záleží na tom, co je skutečné a co ne. Zdá se totiž, že s postupem času nás tato otázka zajímá čím dál méně – zatímco v eXistenZ z roku 1999 vyvstává jako hlavní pointa, v o 11 let mladším Počátku je už jen z povinnosti. Ještě zajímavější postřeh pak přináší opět „Yusuf“ Dileep Rao – zatímco se všichni táží, zda se Cobbova káča dotočí nebo ne, nikdo se nepozastaví nad tím, že on sám bez zájmu odešel, aniž by znal výsledek. Možná tím autor odpovídá na onu otázku tím, že opravdu nezáleží na tom, co je skutečné, pokud člověk upřímně věří ve svou realitu.
Jaký závěr nám tedy vyplývá? Počátek i eXistenZ vycházejí z podobných témat, ale z velmi odlišné doby. Pouhých jedenáct let zcela proměnilo naše vnímání virtuální reality a jejího vztahu ke skutečnosti. Ze snového blouznění v labyrintu fikčních světů z dob eXistenZ jsme se posunuli k prosté konzumaci komplexní skládačky prolínajících se realit. A to je teprve Počátek.
[1] FILA, Kamil. Recenze: Počátek je Matrix pro první dekádu 21. století. Aktuálně.cz [online]. 26.7.2010, [cit. 2010-08-27]. Dostupný z WWW: http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=673555
[2] CONFALONE, Nick. Inception’s Dileep Rao Answers All Your Questions About Inception. Vulture [online]. 7.19.2010 , [cit. 2010-08-27]. Dostupný z WWW:
