O Hackerech

  Někdy v devadesátých letech, když jsem vyrůstal, byli hackeři docela žhavé téma. Sandře Bullockové v Síti ukradli život, občas člověk slyšel že vykrádají banky a že umí nechat spadnout letadlo. Dneska se o nich mluví spíš v souvislosti s anonymous a hacktivismem, a ze zločinných IT géniů se stalo stádo tlustých dětí kteří umí kliknout na LOIC. Termín hacker měl v historii ale ještě nejméně dva významy, a tento post je o tom úplně prvním.

 To co budu psát vychází převážně z knížky Hackers: Heroes of the computer revolution, tudíž pokud máte čas, přečtěte si radši originál, je to dobré čtení. Steven Levy v ní popisuje jak se on a pár kamarádů stali úplně prvními hackery. Jednalo se o partu nadšenců, která se zabývala programováním na sálových počítačích a zároveň byla provázaná s místním klubem železničích modelářů (elektronika kterou velké modelové kolejiště vyžaduje totiž funguje na velmi podobných principech jako primitivní počítač - v problémech typu "když po koleji jede vlak tak závory jsou dole" je to asi evidentní). Práce s univerzitními počítači měla dobrodružný nádech, neboť v té době byly tyto velmi drahé přístroje těžko dostupné, a studenti s nimi často pracovali tajně po nocích bez povolení.

  K původu samotného termínu: označení "hack" se udájně v té době používalo na MIT pro nějaký povedený studentský žert. Členové klubu železničních modelářů tento název přejali ve smyslu "důvtipné řešení technického problému". Ve stejném smyslu ho posléze začali používat v programování. Sami se pak nazvali hackery.

  Co bylo pro první generaci hackerů charakteristické? Především nadšení, spojené s určitou naivitou. Přece jen šlo o mladé lidi, navíc v době květinových dětí. První hackeři se proto neomezovali na posouvání hranice technologických možností, ale vytvořili i svou vlastní filosofii. Věřili, že počítače by měly sloužit pouze dobrým účelům a přinést lidstvu lepší budoucnost. Z etických zásad prvních hackerů se do povědomí širší veřejnosti dostal především hackerský codex:

1. Přístup k počítačů, a všemu co nás může naučit něco o tom, jak svět funguje, by měl být zcela neomezený.
2. Všechny informace by měly být svobodné.
3. Nedůvěřujme autoritám, prosazujme decentralizaci.
4. Hackeři by měly být posuzováni podle svého hackování, ne podle vzdělání, věku, rasy, pohlaví nebo pozice.
5. Na počítačích lze vytvářet umění a krásu.
6. Počítače mohou zlepšit náš život.

 Dovolím si ještě pár poznámek k prvním třem bodům:

 První bod, neomezený přístup k počítačům, musela být ve své době hodně fantaskní představa, vzhledem k tomu že jich bylo na světe nejspíš jen několik desítek. Dneska už si to možná představit dovedeme, zajímavě relevantní je k tomu čerstvý projekt Marka Zuckeberga.
 Druhá stanova je nejznámější. Je ovšem trochu problém s překladem - anglické "free" znamená jak svobodný, tak zdarma, a autoři měli pravděpodobně na mysli obojí . Dnes si to snadno dáte do souvislosti jak s Open source, tak s WikiLeaks.
 Nedůvěra k autoritám byla v té době celkem v módě, nejinak je tomu dneska. Decentralizace se hezky projevila například v projektu BitCoin, ale vlastně celý internet je na ní postaven.

 Toliko k prvním hackerům, kteří v dnešním slova smyslu hackeři moc nebyli. K těm dalším generacím se snad dostaneme někdy příště.